Druhé dva červencové týdny letošního roku jsem měl možnost strávit ve dvou nejvyšších bulharských pohořích - na Rile a v Pirinu. Po dlouhém plánování jsme nakonec zůstali jen dva – Já se sestřenkou Lenkou.

Doletěli jsme tedy do Sofie, kde nás z letiště do centra dovezl velice ochotný taxikář. Sice nás tak trošku ošidil, ale nijak zvlášť výrazně a přidal doporučení na levný hostel, ve kterém jsme se také ubytovali. Sofie působí ve srovnání s naším hlavním městem poněkud „provinčně“, ale zato se mi zdejší atmosféra zdála pohodová. Lidé posedávají po kavárnách, obchody otvírají až kolem desáté, nikdo nikam nepospíchá. Jsou tu široké zelené bulváry a pohoří Vitoša tyčící se hned za městem. Asi díky téhle atmosféře jsem přestal dávat pozor kam šlapu a skopnul sem si v sandálech malíček na noze, takže se mi následující dva dny v horách šlo „skvěle“.

Po noclehu na hostelu s Finkou a korejským párem se ráno vydáváme sehnat bombu k vařiči. Nečekali jsme, že to bude takový problém, teprve po dvou hodinách jsme se dostali k outdoorovému obchodu, kterých je u nás ve větších městech poměrně hodně. Pak chytit taxíka na nádraží a maršrutkou do městečka Borovec. To je místní lyžařské středisko, odkud vede kabinová lanovka na Jastrebec. Tou jsme se nechali vyvézt nahoru a odtud se vydali směrem k nejvyšší hoře Balkánu, Mussale. Čile se tady budují nové sjezdovky, zaujal mě především jeden bagr na hřebeni nad námi, který by si množstvím produkovaného dýmu nezadal s českou hnědouhelnou elektrárnou. Plán dojít ještě téhož dne na chatu Grančar se ukazuje jako nereálný a vzhledem k tomu, že se začalo kazit počasí, jsme se rozhodli zůstat v turistické ubytovně u Lednota jezera přímo pod vrcholkem Mussaly. Spali jsme na pokoji s asi dalšími třiceti lidmi, ale bylo to příjemné vědět, že dnes nezmokneme, protože venku slušně lilo a blýskalo se.

Ráno bylo počasí jako vyměněné. Jasná obloha, čerstvý chladný vítr a tak jsme jako první vyrazili k vrcholu. Kolem osmé jsme tak stanuli vedle meteorologické stanice přímo na špičce Mussaly ve výšce 2925 m. n. m. Vysokohorská snídaně abychom měli dostatek sil a hurá na hřeben. Mussala je poměrně snadno přístupná lanovkou a tak je výletním místem Bulharů a je tu poměrně hodně lidí, ale dál už jsme jich mnoho nepotkávali. Cesta se klikatí podél hřebene, který je z jedné strany strmý, skalnatý a z té druhé se mírněji svažuje do údolí. Po pravé straně se nám postupně otvírá pohled na přehradu Beli Iskar na stejnojmenné říčce, jejíž hladina musí být min. 2000m vysoko. Kromě toho procházíme nad jezírky a plesy, kterých tady ještě uvidíme bezpočet. Potkáváme také první stádo koní, kteří se pasou na skromné trávě ve výšce asi 2700m. n. m. bez náznaku toho, že byl někde poblíž jejich majitel. Na oběd scházíme k chatě Grančar, kde si dáváme Šopský salát a vaječnou omeletu. To je nejoblíbenější a mnohdy i jediné jídlo na zdejších horských chatách.Tady se potkáváme se třemi Čechy, se kterými se míjíme celou dobu našeho pobytu na Rile. Po obědě se vracíme na hřeben a pokračujeme dál po kopečkách. Nocleh si vybíráme na rozlehlých, poměrně rovných náhorních pláních. Stan jsme si postavili s výhledem do údolí a na jezero, nedaleko velkého zbytku sněhu. Jak jsem se později dověděli, není takové množství sněhu v červenci obvyklé, ale díky jeho bohaté nadílce v dubnu a květnu ještě všechen neroztál. Díky tomu je tu spousta potůčku a pramenů, kde se dá nabrat voda, těžko říct, kolik vody je tady třeba v srpnu. Tuhle noc jsme spal venku vedle stanu. Sice jsem měl krásný výhled na vycházející slunce, ale taky promočený spacák od bohaté rosy a tak už příště raději zalézám do stanu.

Když nám oschly věci, vydali jsme se dál. Otvíral se nám nádherný výhled na Pirin, který na nás čeká. Cesta se kroutila po pěšině nad skalami, okolo rostly nízké keříky a thuje. Byla to jedna z nejhezčích částí tohoto pohoří, ale poněkud mi kazilo náladu, že mi došla baterie ve foťáku a nemůžu si ji nafotit. Silně mi připomínala krajinu z filmu Poklad na stříbrném jezeře, jen ten Vinetou tady chyběl. Prošli jsme taky prvním kamenitým polem, kde vedla turistická značka z balvanu na balvan. Nakonec jsme stanuli nad Rybnimi jezery, ke kterým jsme museli sestoupat po klikatém, kamenitém chodníčku. Tady jsme si dali teplý oběd a já i koupel v jednom z jezer. Překvapila mě docela teplota vody, která byla poměrně příjemná. Odtud vede cesta opět na hřeben. Musíme však přejít ještě poměrně široké údolí. Tím meandruje potůček a s horami všude okolo vytváří scenérii jako z dobrodružného filmu, pro změnu odněkud z Aljašky. Jen čekáme, kdy na nás zpoza nějakého keře vycení zuby medvěd.

Stoupáme tedy skoro celé odpoledne na hřeben, abychom mohli celý podvečer opět prudce klesat. Už za šera docházíme k zaclonu, tedy jakési chatky pro turisty, kam mohou složit na noc hlavu. Je tam však už parta Čechů jdoucích v opačném směru a tak si stavíme stan vedle.

Ráno kvůli mračnu komárů ani nesnídáme a jídlo si dopřejeme až po kilometru na úbočí dalšího kopce. Kolem jezírek a skupinek koní se šplháme do sedla, za kterým nás čeká další kamenitý úsek. Tím se dostáváme až ke Strašnou jezeru s hezkým kamenným zaclonem na břehu. Původní plán zněl dojít odtud na chatu Malovica, ale naši pražští souputníci přichází s variantou cesty dojít po druhé značce na zaclon na Orlovci, což by mělo ušetřit mnoho sestoupaných výškových metrů. Cesta je sice vyznačena v mapě, ale ne už v terénu. Tak si určíme sedlo, přes které by měla vést a vydáváme se k němu. Musíme mezi balvany opět klesat do údolíčka a odtud do prudkého kopce kdesi mezi skály. Ohlížím se a vidím, že při pohledu na nás to hoši s paní vzdávají a vydávají se po původní trase. nicméně my už začali, tak pokračujeme. Nad námi se prohání několik kamzíků a já měl možnost prohlédnout si jednoho asi z padesáti metrů a udělat pár nepříliš dobrých fotek. Stoupání je prudké jak cip! Nakonec ale přece jen docházíme do sedla a otevírá se nám nádherný pohled. Uprostřed podkovy tvořené čtyřmi vrcholy stojí malé návrší a na něm postavený zaclon. K němu vede cestička po sněhu. Já jsem z tohoto místa naprosto nadšený, Lenka už trochu méně. Protože jsme po výstupu docela unavení, rozhodujeme se tady přespat. Ještě jsem si skočil podívat se po kolmou stěnu hory Zlaja Gyb a udělat pár fotek. Spát jdeme brzy, protože se kazí počasí a přichází bouřka.

Ráno na nás venku čeká mlha a mrholení. Původně jsme chtěli přejít hřeben a dojít k Rilskému klášteru, ale raději volíme ústup a vydáváme se na opačnou stranu do údolí. Posnídat chceme na chatě Malovica, ale když protivné obsluze odpovídáme záporně na otázku „Sprechen Sie deutsch?“, je nám sděleno, že nevaří. Další možnost máme v hotelu o několik kilometrů dále a vyhladovělí ji rádi využíváme. Tady bych chtěl všechny varovat před polívkou škembe. Z popisu bulharského číšníka jsme pochopili, že je to asi nějaká telecí. Ve skutečnosti to však byly telecí držková se smetanou, která neuvěřitelně páchla. Zvládl jsem jen dvě lžičky, po kterých mě natáhlo, a raději jsem si počkal na další chod. Po obědě vyrážíme do vísky Govedarci a odtud autobusem s několika přestupy do Blagoevgradu. Tam se dostáváme v podvečer a rozhodujeme se, co dál. Autobus směrem na Pirin nejede, taxikář je debil a nabízí nám nějakou nesmyslnou částku za odvoz. Bereme tedy krosny a vyrážíme do centra tohoto asi sedmdesátitisícového města. Ptáme se na ubytování v největším hotelu přímo nad náměstím a kupodivu je cena příjemných 10 leva na osobu a tak zůstáváme. Sprcha po týdnu byla více než třeba a více než příjemná. Večer jdeme na procházku městem a ráno na autobus do Banska.

Bansko je asi největší lyžařské bulharské středisko. Odpoledne se autobusem necháme vyvézt na chatu Vichren pod stejnojmennou nejvyšší horou pohoří Pirin. Tady se ubytujeme v chatce, abychom ráno mohli vyrazit na túru. Bágly si schováváme u vedoucího chaty ve skladu a vyrážíme vzhůru na několikasetmetrové stoupání. Na vrcholu Vichrenu vysokého 2914 m. n. m. stojí hlouček bulharských turistů a pán mě hned častuje pálenkou. Za chvíli dochází i Lenka. Máme krásný výhled na vrchol Kutala a hřeben Končeto. To je vápencová část Pirinu, kde vede turistická trasa po skalách a je asi poměrně obtížná. Proto jsme ji zavrhli, i když mě to trošku mrzí. Vracíme se tedy druhou stranou pro věci a vydáváme se opět natěžko na hřeben. Brzy se ale kazí počasí a vypadá to na déšť a tak rozbíjíme tábor.

Po ránu plní elánu vyrážíme, ale nadšení nás brzy přechází. Cesta vede mezi obrovskými balvany a tak asi dva kilometry jdeme skoro celé dopoledne. Odpoledne je už cesta o poznání lepší a hřebenovkou uháníme dopředu. Pod námi opět jezera s průzračnou vodou a skály…nádhera. K večeru dorážíme k zaclonu u Tevna jezera. Tady dokonce i vaří a tak posilněni, rozhodujeme se dojít ještě přejít hřeben do údolí, kterým už zítra jen budeme klesat. Slezli jsme si poslední suťové pole a začali klesat. Procházíme mezi stády krav a stále klesáme podél potoka. Na závěr dne jsem skoro šlápl na malou zmiji. Sice se hadů nebojím, ale od té chvíle pořád jen sledujeme chodník a díváme se pod nohy. Ráno musíme dojít na chatu Pirin, abychom si dali snídani, protože už nemáme žádné zásoby. Odtud se vydáváme na poměrně dlouhý pochod do vesnice Rožen.

Celou dobu jsme si pochvalovali bulharské turistické značení, ale v téhle etapě nám pěkně zvedlo mandle. Značka se prostě ztratila a my se dostali do jakéhosi potoka plného kopřiv, komárů a dalších příjemných věcí. Nakonec jsme se po došli do sousední vesnice, odkud nečekaně vedl tunel pod kopcem do Roženu a ušetřil nám tak několikakilometrové obcházení. Rožen je známý dvěma věcmi – Roženským klášterem Roženskými pyramidami. To jsou místní kopce, kterou jsou tvořeny měkkou horninou, nebo spíše jílem, který velmi snadno podléhá erozi a vznikají tak prudké stěny, které z dáli připomínají pyramidy. Zběžně si prohlížíme klášter a pokračujeme pod vedením našeho průvodce, malého psa, který se k nám přidal, do vísky Melnik. Tady si nás unavené na návsi odchytává místní paní aby nás ubytovala u sebe doma. Je to totiž vesnička, která žije z turismu. Daří se tu i vínu, které můžeme jen doporučit. Zatímco včera odpoledne jsme byli asi 2500m vysoko, Melnik má nadmořskou výšku okolo 300m. n. m.

Paní domácí nám dokonce i domluvila odvoz a tak ráno na nás čekal její příbuzný a odvezl nás na hranici s Řeckem do města Kulata. Tady jsme si chtěli koupit jízdenku do Soluně, ale bylo nám řečeno, že musíme na druhou stranu hranice. Prošli jsme proto celnicí a už na Řeckém nádraží nasedli na vlak jedoucí z Bulharska a vydali se do Soluně (Thessaloniki).

Soluň je se svými 800 000 obyvateli druhé největší řecké město. Je centrem řecké Makedonie a mimo jiné odtud přišli na Moravu Cyril a Metoděj. Marně jsme tu ale hledali nějaký jejich pomník. V turistickém průvodci Řekové zmiňují jen antickou historii a zbytek přeskakují jako nepodstatný až do opětovného připojení k Řecku ve 20. století. Asi se bojí, že jim Soluň vezmou Makedonci. Oproti Bulharsku je to poměrně hektické místo, kde jezdí auta jako o závod. Nicméně když se posadíte do kavárny veškerý spěch končí a daly by se tu prosedět hodiny. Nicméně i ceny jsou jiné než v Bulharsku a tak jsme spíš bloumali po městě, koupali se na pláži a cpali se gyrosem.

Po dvou dnech jsme opět nasedli na vlak a vrátili se do Bulharska. Před příjezdem do Sofie jsme ještě stihli návštěvu Rilského kláštera, což je takový národní symbol Bulharů, kde se uchovávala slovanská kultura za osmanské nadvlády.

Každému, kdo by chtěl jet na bulharské hory, můžu takový výlet jen doporučit. Příroda je čistá, ceny přiměřené, Bulhaři většinou milí.