Bună ziua [čti buna zíva] bylo jedno asi ze čtyř rumunských slovíček, která jsme se naučili cestou vlakem do nejvyššího rumunského pohoří Fagaraše. K celé „expedici“ jsme se dostali docela náhodou. Já jsem dostal pozvání asi kolem půlnoci na jedné předpouťové zábavě, Honcek už o něco dříve.

20. a 21. 8.:

Pozval nás kamarád Michal (alias Krutomil, Krutoslav, Kruťa). Hlavní organizátorkou však byla Petra, posledním členem výpravy byl Tom, díky kterému můžeme hovořit o expedici mezinárodní, protože je ze Slovenska. Na cestu jsme se vydali 20. srpna odpoledne, plánovaný příjezd do rumunského Sibiu měl být následující den okolo desáté dopoledne. Nicméně už vlak z ValMezu měl takové zpoždění, že nám v Břeclavi ujel rychlík do Budapešti. Jeli jsme proto osobákem do Bratislavy, kde se na nezamyká nádraží a čekali na karimatkách u žolíka v nádražní hale do pěti do rána na rychlík Panonia. Pobyt nám zpříjemňoval kamelot, který svým hlasem připomínajícím troubení slůněte neúnavně vykřikoval: „Zajtrajší Nový čas!!“. Ani netušil, jak blízko byl smrti…

Druhý den odpoledne nás rychlík vezl přes Maďarsko, jehož nekonečné roviny nás opravdu deptaly. Odpoledne nás pak vysadil v rumunské Devě. Rychle vyměnit peníze, nakoupit poslední zásoby a na chvilku se projít po okolí. První pohled na rumunskou realitu nás celkem příjemně překvapil. Po loňském výletě na Ukrajinu jsme čekali něco podobného, ale bylo znát, že jsou na tom Rumuni mnohem lépe. Cesty sice nejsou tak kvalitní jako u nás, ale proti ukrajinským jsou jako ze zlata, vozový park, ačkoliv ho ze 70% tvoří Dacie, je také mnohem novější. Na druhou stranu je nutno říct, že místní nejsou právě pořádkumilovní, láhve a další odpadky, které házejí z oken vlaku jsou toho důkazem. Ale rychle zpátky na nádraží, jede nám vlak. Ten byl dalším překvapením. Čekali jsme polorozpadlé vagóny a místo nich přifrčel moderní vláček připomínající Pendolino Českých drah. Na celkem odrbaném nádraží však působil poměrně zajímavě. Poprvé nás napadá, že Rumunsko je zemí kontrastů. Nastupujeme a asi po dvou hodinách dorážíme do Sibiu, kde nám také končí mezinárodní jízdenka, před sebou však máme ještě 40km do Turnu Rosu, odkud bychom zítra chtěli vyrazit do hor. Zjišťujeme vlaky, první jede ve tři ráno. Je už dost pozdě, dávno se setmělo a tak dlouho se nám čekat nechce. Autobusové nádraží je však nedaleko a tak jdeme kouknout na odjezdy autobusů. Na nádraží nás oslovuje taxikář a za pět euro na osobu nám nabízí odvoz. Chvíli váháme, zkoušíme smlouvat, ale nakonec přijímáme. Taxík je nová Dacia, klasický sedan pro pět pasažérů. S řidičem je nás šest a k tomu my máme ještě krosny. V tom ale nevidí problém. Čtyři batohy do kufru, vzadu sedíme tři s Petrou a jednou krosnou na klínech. Ještě sundat tabulku TAXI, vypojit taxametr a vyrážíme. Řidič jede jako ďábel, za chvíli jsme na místě. Platíme a vydáváme se přes vesnici po cestě nahoru. Je tu poměrně rušno, ale my se těšíme na klid a spánek, je už celkem pozdě. Asi 2km za posledními domy si ustýláme vedle cesty a usínáme pod širákem.

22. 8.:

Po probuzení snídáme, koupeme se v potoku, balíme a vyrážíme nahoru. Sluníčko svítí, je teplo, paráda. Cesta je pořád asfaltová, cestou procházíme kolem malého kláštera, kde zrovna pravoslavní mniši slouží venku ranní bohoslužbu. Po chvíli značka odbočuje do lesa a začíná stoupání po pěšině. Nakonec se dostáváme do travnatého sedla. Pod námi se pasou kravky a koníci. Skočíme za nimi, pár fotek a pokračujeme na hlavní hřeben. Další les konečně končí a dostáváme se na horské louky. Trochu připomínají loňské Poloniny. Konečně se dostáváme na hřeben a dáváme se na východ. Cesta se vine místy úbočími, místy přes sedla a vrcholy hor. Na trase potkáváme první stáda ovcí s ovčáky a jejich psy. S jedním z nich se také “dáváme do řeči”, říká nám jména vesnic které vidíme pod horami a nakonec koštuje naši slivovici. Očividně mu chutná. Odpoledne doháníme čtyřčlenou skupinku z Ostravy. Zatímco ostatní chvíli odpočívají, rozhodneme se s Honckem vystoupit na vrcholek, pod kterým sedíme. Je to dál, než se zdola zdálo, ale výhled na okolní hory stojí za to. Pospícháme dolů a vyrážíme k dnešnímu cíli, jezeru Avrig. Konečně vidíme v údolí pod sebou pleso a tak k němu sestupujeme. Je to poměrně nepříjemné klesání, ale jezírko stojí zato. Je zde bouda nějakého bači, pramenitá voda, rovný plácek pro stany…co víc si přát. Stavíme je tedy, vaříme a jdeme se okoupat. Voda je sice křišťálově průzračná, ale studená jako led. Déle než deset vteřin nevydržíme. Raději rychle zalézt do spacáku a spát. Přestože máme postaveny oba stany, spíme s honckem pod širákem. Je jasno a jsou krásně vidět hvězdy, nikde okolo žádný světelný zdroj, který by je rušil. Se soumrakem se vrátil bača se stádem ke svojí salaši a uprostřed noci začínají štěkat psi a jeden z nich dokonce běhá mezi stany. Naštěstí si nás nevšímá a tak můžeme klidně spát dál.

23. 8.:

Když se probudíme, zjišťujeme, že nás okukují svišti. Jsou jen několik desítek metrů od nás v hromadě kamenů. Nikdy předtím jsem je neviděl. Po raní hygieně a snídani vyrážíme zase dál. Jen co vyjdeme na hřeben do sedla, zjišťujeme, jak jsme se včera spletli. Jezero Avrig je ve skutečnosti na druhé straně kopce, naše pleso snad ani nemělo jméno. Scházíme k němu a vidíme několik stanů. Naše jezírko bylo sice menší, ale zato jen pro nás. U vody nás vítá hromada konzerv, i to je Fagaraš. Smutný obrázek. I přesto si zaplaveme, voda je zde mnohem snesitelnější. Od Avrigu pokračujeme cestičkou po poměrně prudkém svahu, je to první akčnější úsek výpravy. Těšíme se na Negoiu (2535mnm), nejvyšší bod dnešního dne a druhý nejvyšší vrchol Fagaraše. Co bude znamenat výstup zjišťujeme až na vrcholu Serboty. Cesta vede po skalnatém hřebínku do sedla, znamená to sestoupit takových200, 300 výškových metrů a poté vystoupak mezi skalami půl kilometru. Je to jednoznačně nejnebezpečnější úsek na celém hřebeni. Dolů se nevydáváme po červené turistické značce, nejsme sebevrazi, raději volíme sestup prudkým žlebem. Nakonec stejně musíme do skal, cestou musíme dělat řetěz a podávat si batohy, abychom vůbec mohli slézt některé úseky. Seznamujeme se se skupinkou slovenských kopcolezců, některým pomáháme, jiní odvážně volí cestu přes skály. Konečně jsme na vrcholu. Teď ještě netušíme, že je to nejvyšší zdolaná hora celé výpravy. Vrchol Serboty se zdá být kousek, co by kamenem dohodil, nicměně cesta z něj sem nám zabrala skoro celé odpoledne. Ještě, že je krásné počasí a sucho, za deště by to mohlo být opradu hodně nebezpečné. Cestou dolů nás čeká sestup Drákulovou soutěskou, ta je však jištěna řetězy, takže to není velký problém. Poslední asi kilometr po kamení a jsme u jezera Caltun. Dnes se tady neokoupeme, protože je plavání zakázáno, nemáme ani to luxusní soukromí jako včera, všude okolo jsou stany. Hromada plechovek je nápadně podobná té u Avrigu. Zato máme možnost vidět kamzíka. Všichni jsme unavení a tak jdeme spát. Jsme rádi, že se nikomu nic nestalo.

24. 8.:

Probouzíme se do dalšího krásného rána. Včerejší výstup na Negoiu nám dal zabrat a tak si chceme odpočinout a vyjít později, nicméně brzy nás posedávání omrzí a tak vyrážíme. Hned nad jezerem je poslední zbytek loňského sněhu, pro mě je to poprvé, co vidím v srpnu přírodní sníh. Na prvním vrcholu čekáme všichni chlapi na Petru a když přichází, spouštíme sborově: “Hodně štěstí zdraví…”, má totiž dnes narozeniny. Při výhledu na Negoiu vidíme skupinky lidí, jsou to asi turisti, které jsme včera předběhli. Museli zůstat na noc nahoře, to jim opravdu nezávidíme. Ještě, že jim tak přálo počasí. Nicméně pokračujeme a kolem poledne se potkáváme s partou starších lidí z jižních Čech. Dáváme se s nimi do řeči a dovídáme se, že jsou v Rumunsku po sedmnácté…jsme břídilové. Odtud je to už coby kamenem dohodil k jezeru Balea, čeká nás ale nepříjemný sestup. Okolo jezera vede transfagarašská silnice, noří se zde, ve výšce cca 2000 mnm, do tunelu aby pokračovala na druhé straně hřebenu a opět klesala do údolí. Je zde parkoviště, stánky, dvě restaurace přímo u vody a vede sem kabinová lanovka. Chybí snad jen kolotoče. Samotná cesta pak při pohledu shora připomíná se svými vracečkami spíš autodráhu. Dáme si každý půl kuřete ve stánku, něco k pití a pokračujeme dál. Metry které jsme z hřebenu sestoupili teď musíme pro změnu vystoupat, abychom se dostali nad jezero Caprei. S plnými žaludky nic příjemného, nicméně po půlhodince jsme nahoře a otevírá se nám pohled na další horské oko. Je to blíž než jsme čekali, tak se vydáváme dolů. Tohle jezero je asi zatím nejhezčí, není obklopeno odpadky, ale hezkou trávou – pohádka. Zabíráme si flek a stavíme stany, večeříme, plaveme ve vodě, která je poměrně teplá a mácháme si propocená trika. Peťa otevřela láhev slivovice, abychom mohli připít na její narozeniny, ale zdůrazňuje, abychom šetřili ještě na přípitek na vrcholu Moldoveanu, nejvyšší hoře Fagaraše. Marně. Za chvíli jsme na dně. Vyrážíme ještě udělat pár podvečerních fotografií, přichází naši známí Slováci ze včerejška, tak se chvíli bavíme. I když máme postavený stan, spíme s Honzou pod širákem, je parádně. Takových dní, jakých nám bylo zatím dopřáno, byvá ve Fagaraši tak dvacet do roka. Máme štěstí.

25. 8.:

Po ránu vařím polévku, musím se přiznat, že se mi povedla. Takový Knor s praženou Vysočinou…gastronomický orgasmus Nabereme ještě vodu, okoupeme se a hurá na cestu. Do kopce, přejít velkou dolinu a stoupák prudší než střecha. Z úbočí se dostáváme na hřebínek, procházíme kolem skalního okna, nebo spíš okénka. Přejdeme skalnatý výběžek jištěný ocelovým lanem, pak ještě kousek horolezcování po kamenech a jsme opět na pěšině vedoucí úbočím. Pod námi je poměrně prudký svah, nic pro někoho kdo se bojí výšek. Míjíme pomník českého turisty, za chvli další věnovaný slovenské turistce. Opět jsme na hřebeni a pod sebou máme další z mnoha stád ovcí a malé jezírko, asi bezejmené. Krásně vidíme na cestu, která nás čeká, další kopec rovnou nahoru. Na vršku se nám otevírá pohled na jezero Podu Giurgiului pod námi a také na nejvyšší horu Rumunska Moldoveanu. Kromě toho ale také vidíme bouřkové mraky a slyšímě v dálce hřmění. Scházíme proto k vodě a raději stavíme stany, pro dnešek cestu končíme. Tohle jezírko je obklopené jen kamením, zatlouct stanový kolík dá dost práce. Protože čekáme bouřku, snažíme se všechno řádně vypnout a ukotvit. Za chvíli je hotovo a protože je celkem brzy odpoledne, chytáme jen tak lelky. Přichází naši známí ze Slovenska a utábořují se na protějším břehu.Vybírají si místo v ďolíku a staví stan. Tedy spíš jen jeho vrchní plachtu, protože tropiko s podlážkou nemají. My jsme zalezli do stanů a chystáme se relaxovat. Za chvíli mě ale horko vyhnalo ven a chci se jít koupat. Jediný, kdo jde se mnou je Tomáš. Je už sice pod mrakem a trochu fouká, ale dá se to vydržet. Po tak studené vodě je mi i teplo stanu dobré. Začíná pršet a do okolních kopců celkem slušně mlátí blesky. V noci přichází opravdu silný déšt. My jsme v suchu, ale co asi Slováci…

26. 8.:

Raní vstávání je do úplně jiného prostředí, než v jakém jsme usínali. Krásný výhled je zastřen mlhou, je zima a chvílemi poprchá. Naše tušení, že Slováky voda vyplavila bylo správné. Mají mokré věci, ale berou to sportovně, s humorem. Počasí se pořádně skazilo a proto se rozhodujeme co dál. Buď jít dál a vystoupit na Moldoveanu, risknout že nás chytí bouřka a nebo přejít hřeben k jezeru Podragu a sestoupit do vesnice Victoria a ukončit tak celý přechod předčasně. Volíme nakonec druhou variantu a loučíme se s naším cílem zdolat Moldoveanu. Stoupáme opět do sedla a odtud dolů, k jezeru a chatě Podragu. Kromě největšího jezera je tu i několik menších. Na chatě zastavujeme na kafe, dáváme si k němu i rum. Ten nám donesou v šálku na kapučíno, asi decovém. Je tady i banda našich známých, s promočenými batohy a botami se taky rozhodi sejít dolů. Chvíli posedíme a vyrážíme kolem potoka vytékajícího z jezera do údolí. Za hodinku jsme u chaty Turnuri a kdo nás nevítá….slovenskí bratia (a sestry, samozřejmě). Počasí se nehodlá umoudřit a tak opět sedáme na kávu a jídlo a nakonec se rozhodujeme zůstat přes noc. Máme před sebou celé odpoledne a tak ho využíváme k usušení některých vlhkých věcí, v podstatě celou hosůdku zabíráme pro sebe, stejně už dnes asi nikdo nepřijde. Konečně máme příležitost představit se se Slováky, zahrát karty, šachy. Večer objevujeme kostky a zasedáme k “Macháčkovi” (klasická hra, při které se všichni zaručeně opijí). Protože ale nemáme už žádnou slivovici musíme zvolit trochu netradiční způsob a každý kdo prohraje, pije zhruba 1,5dcl vody z potoka. Výsledkem je, že asi během hodiny vypijeme společně s Honzou a Kruťou jedenáct litrů. Důsledkem pak, že celou noc chodíme na záchod. Každopádně sranda to byla stejná, jako kdyby se pil alkohol. Ještě dvě tři partičky dámy, ale proti Jožovi a Vladovi nemáme šanci a tak jdeme na kutě.

27. 8.:

Ráno vstáváme brzy, chceme se dostat co nejdříve do dědiny, abychom ještě dnes někam dojeli vlakem. Počasí není pořád nic moc, ale aspoň už nelije. Vaříme snídani před chatou, platíme nocleh a vyrážíme dolů. Ještě se musíme rozloučit s trojicí místních hafanů, pohladit oslíky. Pak následuje pěšina lesem, která několikrát kříží potok přes chatrné lávky z kulatin. Asi tři kilometry nad vesnicí Victoria stopuje Petra lesníky v terénní Dacii a tak se kus cesty svezeme na pickupu. Ve vsi jsme ještě před polednem. Dřív, než se stačíme rozkoukat nás oslovuje místní týpek a velice ochotně se nám snaží pomoct s odvozem, zařídí nám prohlídku místního pravoslavného kostela s nádhernými freskami a to vše i přes to, že neumí víc, než asi pět slov anglicky. Jmenuje se Mika. Nakonec nám sežene mladého kluka, který angličtinou vládne a ten nám domluví odvoz podnikovým autobusem na asi osm kilometrů vzdálenou zastávku vlaku. Teprve při čekání na bus nám dochází, že to Mika nedělá nezjištně, ale chce po nás deset lei (asi 80Kč). Od překladatele se dovídáme, že je to místní figurka, čistič aut, který otravuje každého turistu. Nakonec mu nezbyde, než s nepořízenou odejít. Nicméně takové psí oči, jaké na nás dělal, by mohl závidět každý druhý pes. Za půl hodinky jsme na nádraží a rozhodujeme, kam dál. Část by nás jela na východ do Brašova a pak do Sighisoary, podívat se na historická města, část by raději jela na západ do Sibiu, odkud máme jízdenku domů. Nakonec nasedáme do vlaku na Sibiu, opět luxusní vagóny s tichou francouzskou hudbou, kéž by takové měly ČD. Na místo dorážíme okolo třetí, máme čas asi do půl osmé, kdy nám jede vlak do Mediasu. Jdeme se proto podívat do města, ale nejdřív si dáváme oběd v restauraci. Výborné jídlo nám po týdnu stráveném na konzervách příjde vhod. Po obědě vyrážíme do centra jednoho ze sedmi měst, které daly jméno celému regionu Sedmihradska. Bylo založeno Němci, kteří ho pojmenovali Hermanstadt. Překvapuje nás krásně opravené náměstí s vodotrysky, kousek za ním jsou starobylé baráčky u hradeb připomínající pražskou Malou Stranu. Zastavujeme opět v pravoslavném kostele, je větší a ještě hezčí než ten ve Victorii. Fresky, vitráže…nádhera. Jdeme dál, sedáme si na lavičce v parku a zapalujeme doutník, který byl původně určený jako vrcholová prémie na Moldoveanu. Dýchá na nás poklidná atmosféra města, nikdo nikam nespěchá. Myslím, že bych tu vydržel i déle, než jen tři hodiny. Nicméně blíží se odjezd, takže jdeme ještě nakoupit zásoby na cestu, měníme poslení lei zpět na eura a jedeme do Mediasu. Tenhle vlak už je v horším stavu, ale dá se to přežít. Čekáme asi hodinu a nasedáme na rychlík do Budapešti. V kupéčku s námi sedí mladý Maďar, celkem “načatý” z několika plechovek piva, které už jsou v koši. Třikrát za minutu se ptá, kam jedeme, informuje nás, že pracuje na lodi a má vlastní hospodu, Capuchino, a zve nás do ní. Je to magor, tak si z něj začínáme utahovat a bavíme se na jeho účet. Ráno v Budapešti přesedáme na vlak do Břeclavi a těšíme se domů. Některé z nás totiž přepadly střevní potíže a tak si vezeme domů suvenýr v podobě průjmu. Odpoledne vystupujeme z Rožnovky a děláme tak definitivní tečku za celou výpravou do kraje hraběte Drákuly.

Honcek&Osel aneb zběsile klidná jízda

28.:

PANORAMATA:

SHRNUTÍ PRO TY, KTEŘÍ BY RUMUNSKO CHTĚLI NAVŠTÍVIT:

Rumunsko nás příjemně překvapilo svou úrovní, čekali jsme, že na tom bude mnohem hůře. Pokud Vám tedy někdo bude radit, ať si s sebou vezmete dolary na uplácení, budete při jejich použití asi vypadat jako blázni. Jestli budete chtít jít přímo do pohoří Fagaraš, připravte se na nepřízeň počasí, takových krásných dní, jaké jsme tam měli my, je za rok do dvaceti. Naopak, není zde nouze o vodu, cestou potkáte mnoho pramenů, ze kterých ji bez problémů doplníte.My jsme si s sebou nosili 3,4 litry vody na osobu, v horku byla žízeň. Jidlo si tu ale nekoupíte, musíte ho mít s sebou. Pokud se bojíte výšek, nechoďte tam raději vůbec, před Negoiu jsme potkali několik lidí, o nichž nám není jasné, jak mohli následující sestup a výstup po skalách s těžkými batohy zvládnout. Co se týče komunikace, starší lidé mají trochu problém, mladí ale ovládají angličtinu stejně jako u nás. Měst jsme příliš neviděli, ale jestli jsou všechny jako Sibiň, tak je o co stát a stojí za to je vidět. Alespoň ta historická, dobré reference jsme dostali i o Brašově a Sighisoaře. Ceny v obchodech jsou myslím srovnatelné s našimi, v horských hospodách také odpovídají nadmořské výšce, jen kvalita služeb pokulhává. Nelíbila se mi také nepořádnost Rumunů. Ve vlaku vyhazují láhve a další odpadky z okna, podle toho také vypadá okolí železnic. Je to země kontrastů, před odtřískaným domkem uvidíte stát luxusní Porsche Cayene. Celkově na nás však Rumunsko udělalo výborný dojem a můžeme ho k návštěvě jen doporučit.

Hahou, zdraví Alík a celá Ohlá klika