Letošní orienťák se tak vydařil, že bulvární tisk vlastně ani nemá o čem psát. Všechno klapalo jako stepování na švábech a mělo hladký a plynulý průběh, jako slimáčí průjem. Bylo tak ideální počasí, jaké není ani na pohlednicích z Pusteven. Na start se dostavila početná tlupa nabušených regionálních i nadregionálních Ironmanů, Demolitionmanů, Chucků Norrisů, Princezen Xen, Lar Croft i Brutálních Nikit. Bicykly, jež tito hrdinové sedlali, reflektovaly různé vývojové stupně technologického pokroku lidské civilizace. Byly tam k vidění historické stroje, které jistě musely vzniknout na úsvitu věků, velmi záhy po objevu principu kola, ale také ultramoderní semikarbonové cyklokompozity, na jejichž vývoji spolupracovala NASA, Silicon Valley a Černokněžník Zababa a které si jejich majitelé nezamykali k pevným předmětům proto, že by se snad báli loupeže (o.s. ohlá klika a kmotři na ni napojení jsou tak nechutně bohatí, že další obohacování zcizováním bicyklů by bylo všem k smíchu), ale aby jim je neodnesl náhlý poryv kněhyňského vánku. Ze startu v 10:02 se každý závodník snažil dynamicky vystřelit, aby byla ukojena touha diváků po „akci“. Po dalších cca 25 metrech ostrého tempa (jak tomu žertovně říkali piloti startujících raketoplánů „go at throttle up“), za zatáčkou na křižovatce s hlavní cestou, kam už ze startovní čáry není vidět, většina zase zbaběle vystoupila z kola a začala si lámat hlavu, kudy, kam a proč jet, a jak to vlastně Tvůrce mapy s těmi kontrolami myslel. Stejně jako místa nejslavnějších lidských bitev – toliko křižovatky lidských dějin – vypadají jako nevinné háječky, tak se i v této nenápadné křižovatce volily zásadní postupové strategie, rozhodovalo se o úspěchu a neúspěchu celého klání, o životě, o smrti, o tom, kdy zajet na občerstvovačku, apod. Klíč k vítězství na orientačním závodě na horských kolech lze shrnout do dvou bodů: a) umět jezdit na kole (dostatečně rychle a dostatečně dlouho), b) mít orientační smysl. Konečný úspěch je dán kombinací těchto dvou faktorů. Jako kondiční přípravu náš dvojčlenný tým já a David Želva Tichý aka Hážovická střela absolvoval intenzivní pětidenní sportovní soustředění v Orlických horách. Vypili jsme přibližně 150 piv a ujeli přesně 26 km, což nás mělo přiblížit vítězství. Naše kondiční příprava nám nakonec přišla velmi vhod, ale až při aktivitách, následujících po závodě. Co se týče našich schopností zorientovat se v neznámém prostoru – nezvolili jsme zcela optimální pořadí kontrol, během jízdy došlo i k jistým nesrovnalostem mezi domnělou pozicí v mapě a skutečnou pozicí uprostřed neznámého HB hvozdu. Nemohu srovnávat s loňským ročníkem, kterého jsem se neúčastnil, nicméně letos jsem překvapivě nezaznamenal žádnou předsmrtnou křeč v končetinách, jako tomu bylo v předchozích ročnících pravidlem. Dokonce se nám vyhnuly i poruchy na výstroji a výzbroji. Na druhou stranu ve srovnání s rokem 2009 nám během závodu nezbyl čas ani na pivo a párek v rohlíku na plechu a to už je co říct. Po urputných bojích jak s erodovaným terénem horno i prostřednobečvanských lesních cest, tak s důsledky ukvapených rozhodnutí jsme se přibližně za 212 minut a 41 vteřin ocitli zpět náručí v kněhyňské roklinky. Po konzumaci speciálního pozávodního guláše následovalo i pozávodní pivo, které pak v průběhu večera následovalo asi 15 dalších piv a 10 rumů, ale to už je jiný příběh s nejasným koncem. Vyhlášení vítězů jsem nebyl přítomen, ne z pocitu hořkosti, že jsme opět nevyhráli, ale protože jsme v nedalekém splavu smývali vrstvy bahna, soli a předsmrtného potu z vyčerpaných těl. Měl jsem z toho pocit jako bych omýval čerstvě zesnulého nebožtíka. Co se týče systému oceňování – mám v tomto bodě malý návrh na zlepšení do budoucna – proč oceňovat jen první tři nejlepší závodníky v každé kategorii? I pěkná dvanáctá pozice si zaslouží pozornost, slávu a materiální ocenění. Navrhuju proto pro další ročníky nový design stupínku vítězů, kde by byla vedle 1. až 3. místa ještě jedna pozice pro 12. místo. Po vyhlášení vítězů všech možných kategorií tvrdě zaútočily na unavené smysly všech přítomných decibely 5i regionálních hudebních těles. Ve shodě s lidovým rčením, že „zážitek nemusí být příjemný, jen když je intenzivní“ – koncert kapely SHIT alespoň pro mě osobně předčil všechny zážitky uplynulé festivalové sezony. Jak ale pořadatelům ubývalo piva v sudech a kořalky v lahvích, tak se plnil parket. Postupně se řada závodníků z Armstrongů, Kreucingerů a Evansů proměnila ve Travolty, Jacksony a Baryšnikovy. Některým ale dosažený taneční level nestačil a neúnavnou konzumací se propracovali až do stadia katatonického stavu Barneyho Gumbla ze Simpsonů. Další události ze závěru večera mám zahalené jakýmsi tajemným oparem, či mlhou, ale domnívám se, že celou akci rozpustil 3:45 tajemný vichr z kněhyňských hor, po kterém šli všichni přeživší raději odpočívat spánkem spravedlivých. Jak jsem zmínil už v úvodu, byla to velmi povedená akce, harmonicky propojující sport s kulturou a která zůstane v mém srdci jako ohříváček na chladné zimní večery minimálně do doby, kdy ji vytlačí zážitek z dalšího ročníku. Chci touto cestou poděkovat všem lidem dobré vůle, kteří byli do organizace a realizace tohoto podniku zapojeni, stejně jako všem účastníkům za 

to, že vytvořili tak nezapomenutelnou atmosféru. Valašský orienťák zraje jako mladá dívka v rozpuku a všichni se mocinky moc těšíme, až jí bude alespoň patnáct a víc let.