zpět na hlavní stranu
co je to "brýždit"
Celkem hlasů: 154 Back to Vote Screen

Naši sponzoři

Obec Horní Bečva

Prostřední Bečva

GALA

Lucafe

spoj.se

Kolotechna

Robe

Dioflex

Výtahy Španihel

Autopilot

ON Semiconductor

S.W.A.H.

Hotel Duo

Napsali o IV. Valašském orieňťáku

závody | 23. 7. 2007 | autor: hONCEK

Nestyďte se a podělte se o své úspěchy i útrapy s ostatními kolegy.

Jak jsme jeli 4. Valašský orieňťák (by PsYcHo):

Po mém předchozím celoživotním přehlížení cyklistických závodů jsem se letos rozhodl ze 4 důvodů zúčastnit se 4. Valašského orienťáku. Zaprvé se k mým uším donesla všeobecná chvála adresovaná minulým ročníkům, zadruhé – 1/3 startovního pole jsou lidi, které znám, zatřetí – chtěl jsem si zkusit, co ve svém pokročilém veku ještě vydržím a za čtvrté – bylo to tak jednoduché. Nechal jsem se zlákat a domluvil jsem se s Rožnovskou Strelou alias s Davidem Tichým, alias se Želvou, že pojedeme jako dvojice – muži. Onlajn registrace proběhla bez jakéhokoli erroru a startovné 150kc mi přišlo jako dobrá investice poté, co jsem si přečetl, že je v něm zahrnuto i pivo a guláš po závodě.

Pak přišlo na radu shánění vybavení. Krátká návštěva garáže mě ubezpečila v tom, ze můj 13ilety bike – polosportovní silniční plnokrevník značky Favorit, mě ke stupni vítězů skrz Hornobečvanskou crosscountry rozhodně nedoveze. Dostal jsem od kámoše nabídku k půjčení jeho postaršího odpruženého MTB kola značky Schwinn Mesa GS, jehož poločas rozpadu se pomalu blížil. Poslední dobou na něm bylo ježděno jen 1km do práce a z5, odpružená vidlice za ty roky ztratila část své původní pružnosti, sjet špalíky přední brzdy brzdily kov na kov, ale dle hesla „darovanému bajku na brzdy nehleď“, jsem vše uvedl do startuschopného stavu.

Jelikož na kole jezdím obvykle jen 1x týdně do Rožnova do hospody, taxem neměl a do té doby ani nepotřeboval žádné cyklistické hadříky. Takže cyklistické elasťáky jsem si půjčil od máti, tričko, helmu a rukavice od otce a po krátké generální zatěžkávací zkoušce projížďkou po lese s pouhým jedním pádem jsem mohl s klidem prohlásit, ze já, má výbava i můj bicykl jsme schopni absolvovat nejnáročnější, nejtvrdší, nejdelší a nejslavnější orientační závod, jaký se kdy v mikroregionu Rožnovsko konal.

Počasí vyšlo, ale na můj vkus mohlo byt o 5-10°C míň – 30is stupňové hicy imho nejsou na takové závody vhodné. Na předstartovní prezentaci jsme se v rámci ušetření cenných kilojoulu energie nechali odvézt i s koly autem. Nafasovali jsme startovní číslo “20“, čip a těsně před startem i slepou mapu s vyznačenými kontrolami (nikdy předtím by mě nenapadlo, ze HB má tolik prudkých kopců a lesních cest.). Vytkli jsme si za cíl přežít a projet všech 10 kontrol v ňákém pokud možno důstojném čase. Startovali jsme 10:20, ale nebyl to příliš dynamický odjezd, protože jsme zprvu nevěděli kam vlastně máme jet. Po krátké strategické poradě jsme se rozhodli pro následující pořadí kontrol: 6, 7, 3, 10, 9, 5, 8, 4 2, 1, cíl. Už při stoupaní k první kontrole jsem si v soukromí své zpocené hlavy říkal, jestli by mi nebylo líp doma, v chládku, klidu a míru. Projeli jsme první kontrolou, pultík s mapou jsem mel na řidítkách já a v případě pochybností jsem určoval směr k dalšímu postupu, díky čemuž jsme několikrát spolehlivě zabloudili. Při hledaní 7. kontroly jsme se na základě mého doporučení vydali opačným směrem, než mainstream a udělali si 15i minutovou zacházku s 12i stupňovým stoupáním někam do pryč do kopce do lesa v naději, že tam budem rychleji než ostatní. Než jsme se vrátili z5 a našli sedmičku, tak nás dojelo a předjelo několik dalších bikeru. Třetí kontrolu jsme po příjemném sjezdu našli celkem s přehledem a vyjeli jsme z toho lesního „zeleného pekla“ na hlavni silnici u Sachovy studánky. Prokleli jsme zlý osud, když jsme se plahočili do sjezdovky k 10. kontrole. Želvovi se začalo viklat pravé šlapátko a neměli jsme nářadí na utažení. Chvíli trochu opravoval a hodně nadával ale po chvíli uz jsme se zase řítili do kopce závratnou rychlosti 3km/h. Sjezd lesní cestou od 10. kontroly příjemně ochladil přehřátý organismus a přisel další dokopec k 9. kontrole. Zase jsme si zbytečně zašli asi 200m do kopce. Devítku jsme nakonec taky našli a na pětku jsme se rozhodli shučet úbočím lesa. V tu chvíli se na Želvově biku stala nepříjemná věc – celé pravé šlapátko upadlo, kuličky z ložiska se vysypaly do jehličí atd. Přepadly nás temné myšlenky a obavy, jestli to vůbec dojedem do konce. Nicméně po 15min. nadávání a práce jakousi smrkovou větvičkou alias šroubovákem se šlapátko zase točilo na klice. V pátém stanovišti – občerstvovací stanici jsme v rychlosti občerstvili. V obavě před dopingovými testy jsme si nedávali žádné legální ani nelegální simulanty, energy drinky ani nic podobného. Naházeli jsme do sebe v rekordním čase směs melounu, jablka, banánů a minerálky a vyrazili do kopce vstříc 8. kontrole. Během stoupání k 8. kontrole jsem nabyl přesvědčení, že Honcek musí mít latentní sadistické sklony, když naplánoval trasu do takového krpálu. Poprvé v životě jsem na kole dostal křeč do lýtka. Po chvíli těžkého a tvrdého boje jsme vyhekali až na hřeben, kde následovala příjemná projížďka kousek po hřebenovce a bezproblémové nalezení osmé kontroly. Pak už to šlo rychle, páč další stanoviště byly relativně pořád z kopce. Na čtyřku se jelo po vrstevnici, pak mírným stoupáním za vršek kopce a pak skončila cesta a začal divoký a prudký sjezd k dvojce lesem nelesem. Protože mám pud sebezáchovy, taxem nejhorších 10m musel jít vedle kola abych nepřepadl přes řidítka. Želva, který pud sebezáchovy nemá to zkušeně sjel a počkal dole u dvojky. Protože nás tlačil čas, taxme se slečnama na dvojce neprohodili ani ty nejzákladnější konverzační obraty a valili dolu do centra HB k poslední kontrole. Cesta vedla po vrstevnici po zpevněné lesní komunikaci s jakž takž povrchem, který byl po předchozím utrpení v terénu balzámem na moji otlačenou prdel. Následoval dlouhý rychlý sjezd po asfaltce, který byl příjemnou satisfakcí za utrpení, při šlapání do kopce. Kontrolu č..1 jsme po chvíli našli schovanou v uličce mezi barákama a taxme vypálili k Valašce do cíle. Po příjezdu jsme byli jako všichni hotoví, ale rádi, že to máme za sebou. Dojeli jsme nakonec pátí, takové umístění jsme nečekali ani v nejdivočejších snech, takže spokojenost. Nebýt zdrzeni s tím šlapátkem, taxme možná stáli na bedně.

Neprodleně jsem si dal guláš + peevo a po exhibici exhibicionistů skákajících na koloběžkách, následném vyhlášení vítězů a koupání v přehradě jsem se už věnoval jen konverzaci a umírněné konzumaci piva až do pozdních nočních hodin. Průběh večerních oslav byl stejně intenzivní jako průběh závodu. Někteří jedinci popíjeli s ještě větším nasazením něz šlapali při závodě. Ale tak to má být.

Celkově hodnotím 4. orienťák velice pozitivně – nikdo se nezabil a všichni si to užili. Děkujeme touto cestou organizátorům, sponzorům a všem, kteří se zúčastnili a těším se na 5. Valašský orienťák 2008!

psycho

 

Jak se jelo… (by Benky):

 

Letošní, v pořadí již čtvrtý ročník Valašského orienťáku se konal již tradičně v sobotu dopoledne, což ocenili zejména závodníci zvyklí pravidelně slavit konec pracovního týdne. Registrace jezdců byla naplánována na 9. hodinu SEČ u restaurace Valaška, kde se nakonec ve zdraví dostavili všichni registrovaní jezdci. Osobně jsem nejvíce ocenil přítomnost servisního technika, který svým odborným zásahem přemluvil přehazku přehazovat v rámci celé kazety, což se vždycky hodí. První závodníci startovali úderem desáté. Ti, kteří přišli s dostatečným předstihem, stihli ještě před startem v místním zařízení pivo, mně díky laxnosti místního personálu dopřáno nebylo. Těsně před startem jsme dostali mapu s vyznačenými „checkpointy”, ve které jsem se orientoval zejména díky velkému červenému nápisu START/CÍL, což, jak jsem pochopil znamenalo něco ve stylu You are here. Jedním z nejdůležitějších kroků pak byla vhodná volba pořadí jednotlivých stanovišť, kdy po dlouhé odborné debatě nakonec zvítězila varianta „Tak pojedeme třeba sem a pak se uvidí”. Následovalo zjištění, že drtivá vetšina stanovišť je umístěna na kopci a tak nějak jsem se nemohl zbavit pocitu, že to tak někdo vymyslel schválně. Trasu jsem se snažil naplánovat tak, abychom občerstvovací stanici absolvovali přesně v polovině závodu, což při sudém počtu stanovišť nebyl jednoduchý úkol. Občerstvovačka byla samozřejmě na kopci, a tak jsem tam na protest snědl celý meloun a vypil co se do mě vešlo. Pohled do mapy naznačil, že tahle stage zdaleka není nejvyšším bodem závodu a že to nejlepší nás brzo čeká a tak jsem si dal ještě pár jablek a další sodovku. Štace k dalšímu stanovišti pokračovala již klasicky směrem vzhůru a ke konci vrchařské prémie vyvstávala otázka, jestli šlapat, nebo brzdit abych nejel zpátky. Tahle krpa byla naštěstí poslední a následoval už jen nádherný sjezd mezi stormy a hurá do cíle. Záhadu trestného bodu nám pomohla objasnit jednoduchá početní úvaha (max. povolený čas minus náš čas) a vnesla tak jasno do celkového pořadí. Následoval guláš a pivo, kterého jsem se tentokrát už dočkal a vyhlášení vítězů (našich jmen jsem se nedočkal). Výběr trasy i celkovou organizaci závodu nemohu hodnotit jinak než výborně. Příští rok se pokusím opět zúčastnit a tentokrát si k lepení vezmu i pumpu.

Benky

IV. Valašský orieňťák (by Vranis):

Valašský orienťák je v našem okolí velmi ojedinělá akce svého druhu, proto jsme již letos netrpělivě očekávali konání 4. ročníku s obavami, jakou trať si pro nás letos Ohloklikaři vymysleli. Na start závodu jsme postavili ostřílenou dvojici, kterou jsem tvořil já spolu se Štěrkem a našim cílem bylo obhájit medailovou pozici z roku 2005 (v roce 2006 jsme se závodu z technických důvodu nezúčastnili). Druhou dvojici v našich týmových barvách vytvořili dva velmi ambiciózní závodníci a to: O.Mizera a T.Třetina, s cílem dosáhnout na příčku nejvyšší, čemuž podřídili i celý týden před závodem, kdy v rámci přípravy kromě jízdy na kole, trávili každou volnou chvíli studiem všech dostupných map našeho okolí.
Po příjezdu na místo konání závodu jsme se poměrně rychle prezentovali a chystali se na trať. Po startu jsme se Štěrkem začali taktizovat takovým neskutečným způsobem, že jsme se zhruba po 2 kilometrech ztratili. Naštěstí jsme zachovali chladnou hlavu (pohádali jsme se jen trochu) a po chvíli si to míříme k prvnímu orientačnímu bodu (č.2). Zde už pozitivně naladěni první kontrolou, volíme cestu k dalšímu bodu (č.4) neskutečným krpálem, kde potkáváme dalšího závodníka, který nás ujistil, že jdeme dobře a že ten bod tam někde musí být. No taky že byl a po úmorném a značně vyčerpávajícím výstupu již máme 2 kontroly za sebou. Takto celkem hladce, díky Štěrkově orientaci v mapě, projíždíme všemi dalšími kontrolami (č.8, 5, 9, 3, 10), do doby než jsme se vydali na kontrolu č.7, kde jsem přehlédl odbočku a my se ocitli po delším stoupání až na cestě, která vede z Pusteven na Martiňák a která byla cca 10 cm mimo naši mapu. Nutno dodat, že tato zajížďka pravděpodobně později rozhodla mimo jiné o našem neumístění na stupních vítězů, protože jsme zde kromě sil ztratili také drahocenné minuty. Po tomto zdržení se vydáváme v háku na kontrolu č.6 za dvojicí Vojkůvková-Bártek, kteří vypadali na to, že by šestku mohli trefit. Tuto kontrolu však oba v rychlém sjezdu míjíme a musíme se vracet zpátky poměrně nepříjemným krpálem, kde jsme také ztratili hodně času. Poté už sjíždíme na Horní Bečvu, kde nás čeká ještě kontrola č.1, kterou rychle nacházíme a v bombách to valíme do cíle, s obavou, aby zde již nebyl Mizda s Tomsonem.
Ti zde naštěstí nebyli, ale to jsem nečekal, že za mnou vzápětí přijde Deza (L. Grigorescu) s rodinou a vysmějí se mi že jsou s Roubym (P.Roubalík) turisté a že nás orvali. Při pohledu na Roubyho musím uznat, že jsem nechápal, kde se stala chyba, ale jako zkušený závodník jsem toto vzal sportovně a dokonce jsem jim k umístění osobně poblahopřál. Po chvíli jsme zjistili, že jsme se Štěrkem taky na bedně (3.místo), tak jsme byli taky spokojeni. Mezitím jsme navázali telefonické spojení s naším B-týmem, který nám oznámil , že jsou na 1. kontrole a že mají defekt. Vydali jsme se jim proto naproti na Bečvanské střele, což jim, jak nás uviděli, viditelně psychicky nepomohlo, ale přesto se hákli a my je tak dotáhli do cíle. Zde jsme si také společně poblahopřáli s Paolou (P.Vaňurová) z BTR, která dojela na 1. místě ve smíšených týmech (Vaňurová-Vala) a začali jsme naše úspěchy slavit. Z oslav nás trochu vyrušilo vyhlašování výsledků, kdy jsme se dozvěděli, že jsme spadli na čtvrté místo, údajně kvůli problému s kontrolou č.3, kdy družstvu umístěnému před náma pořadatelé závodu odečetli paušálně 10 minut. Celkem nás taky zarazilo, že se tato dvojice (Maráček-Konvičný) ani neobtěžovala ukázat se na bedně. Po rozhovoru s pořadadelem Honckem jsme se tento problém rozhodli dále neřešit a raději pokračovat v after party.

Závěrem lze říci, že se jednalo opět o velmi povedenou akci, která je rok od roku na vyšší úrovni.

Vranis

 

3 komentáře k článku “Napsali o IV. Valašském orieňťáku”

  1. Tikoš říká:

    Moc hezky ste to kluci napsali! Zejména Psycho líčil velmi barvitě. Ale jo, bylo to přesně tak, jax to napsal, zejména ty sadistické Džonkovy sklony jsi opravdu trefil, po příjezdu do cíle sem měl taky sto chutí ho trošičku přidusit :twisted:

    Ale super

  2. Johan říká:

    No uplne vam zavidim.benky nikdy bych nerekl ze jsi takovy fajny spisovatel..Vsem gratuluju ke krasnym vysledkum. :twisted: :twisted:

  3. hONCEK říká:

    pak mi říkejte něco o latentních sadistických sklonech 8)
    http://sport.idnes.cz/jak-se-cesi-museli-vyhybat-krokodylum-dxi-/sporty.asp?c=A071109_190823_sporty_mah

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.

*
Pokud jsi člověk opiš prosím text z obrázku
Anti-spam image

Spolek Ohlá klika šlape na RS WordPress s Texy!