Složení: Jareček, Jakub (Humus), Fanuš, Tomáš (synovec), Mirďa, Petr (Alík) a já zvaný Johny Barvínek horský vůdce Grizzly Prasličák Cassanova.

23.srpna 2006: CESTA

trasa: Žilina – Michlovce – Ужгород (Užhorod) – Мукачеве (Mukačevo) – Воловець (Volovec)

První zážitek se jmenoval Slovenské železnice. Všechno s kolejemi příbuzné vypuklo něco před 4:35 na nádraží v Žilině. Při dotazu, jestli je možno zaplatit u pokladny kartou ochotná paní za přepážkou řekla stroze „ne“… po naleznutí bankomatu a následné otázce, zda-li si teda můžeme lístky koupit se odpověď k našemu údivu opět opakovala – „Ne nemůžete, nejdou pokladny, lístek si můžete koupit až ve vlaku!“ A taky že jo. Náš budoucí velký kamarád výpravčí nás dobrou hodinu přehlížel a to i na cestách kolem našeho kupé. Když už se chystal vytáhnout kompjuter na jízdenky, zeptali jsme se ho odvážně, jestli by to nešlo udělat nějak bez lístku? No a kupodivu šlo stačila jenom jedna tisícikoruna do kapsy a následně lístek za 600 Sk, což vedlo k úspoře cca 1000 Sk. Ta se náramně hodila na čekací pauzu v Michalovcích

Po překonání úmorných kontrol na hranicích nás přivítal nápisy v azbuce Užhorod. Tam nám doslova padala ústa, když jsme viděli kontrast mezi nejluxusnějším vlakovým nádražím, které jsme kdy viděli a mezi nejhorším stavem kruhového objezdu před již zmíněným nádražím.

Nádraží bylo sice pěkné, ale informovat se kdy jede vlak bylo vskutku úkolem nelehkým. Paní u pokladny nás odkázala do vstupní haly, z tama nás odkázali k pokladně a tak aspoň třikrát dokola. Nakonec jsem sehnali informace u paní v bufetě. Při koupi jízdenek zjišťujeme, že došlo k posunu času a tak si štelujeme hodinky a veškerou časomíru.

Po bloudění na nástupiště nastupujeme do vlaku, ve kterém má každý vagón svou průvodčí. Až během cesty zjišťujeme, že vlak jede až do Volovce, což se nám náramně hodí a za menší úplatek (10 hřiven/člověk) jedem až pod poloninu Boržava. Ve vlaku ještě potkáváme bandu co s námi jela už i busem přes hranice a tak se seznamujeme i s flašou slivovice v ruce.

Po příjezdu se někteří s nás vehementně seznamují s místními domorodci a pak se vydáváme do lokálu na zdejší speciality. Kde nejmenovaná část výpravy posilněná cestou zaujímá polohu čtenář a studuje ruská slovíčka.

Při hledání nocování se tým rozděluje na dvě části, kdy první tým zaujímá polohu na terase doprovázení hlukem od „diskatěky“ a druhá část neopovrhne loukou nad Volovcem.

24.srpna 2006: Полонина Боржава (Polonina Boržava)

trasa: Воловець (Volovec) – Бел. Верх (Velký Vrch – 1581 m n. m.) – Полонина Боржава (Polonina Boržava)

Ráno nás v horním táboře probouzí paní sečící trávu. Dává se s námi do řeči, prý jestli jsme Maďaři… Rumuni… Slováci? Když se dozví, že jsme Češi, tak hned spustí známou ukrajinskou písničku, že tam byla, zná Prahu a dokonce tam má dceru.

Slunce už je vysoko a úspěšně se shledáváme s druhým táborem, nakupujeme zásoby na dvoudenní pochod napříč poloninou Boržava. Pro orientaci chleba 9 Kč, vodka 45 až 70 Kč Před obchodem potkáváme ukecanou právničku Ivu z Prahy, která se ještě v povídání ukáže a napovím, že se skamarádí s Jarečkem.

Zdoláváme koleje na nádraží a míjíme poslední obydlí na cestě k vrcholu. Zde nás zaujal zástup krav, které šly za sebou a aniž by jim někdo řekl a samy odbočovaly do svých domovů. Následně jsme zjistili, že se lidi z vesničky střídají v pasení, ráno lepnou Babušu po řiti, ta znalecky dojde na křižovatku, kde už na ni čekají ostatní kolegyně a pasák(čka) je odvede na pastvu. No a až je čas, tak je pasák(čka) dovede ke křižovatce a pak už stačí jenom vybočit na příslušné odbočce do svého domova.

„Krásnou“ cestu střídá „cesta“ rozježděná lesní technikou a nakonec je vystřídaná chodníčkem, který směřuje prudce vzhůru. Tam během výstupu funíme a zdoláváme vyvrácené stromy. K našemu překvapení vidíme v blátě stopy od cyklistů. Vyházíme z lesa a vidíme i zdroje kolostop a čumíme z pusou do kořán. Čtyři cyklisti i s brašny.

Na samotném hřebenu se setkáváme s se známými z vlaku.

Jsem unešeni krásou poloniny a nekončícími plantáží borůvek a brusinek. Na Velkém Vrchu se dáváme do řeči s meteorologem a v zimě mimo to i členem horské služby. Mluví obstojně česky a neustále chválí českou Škodovku. Překonáváme jeden, druhý, třetí a nevím kolikátý kopec a pomalu hledáme místo kde to zabačujem. Vybíráme závětrnou stranu hřebenu. Jareček nenechává nic náhodě a chce do stanu. Na dobrou noc si dáváme pohádku o štamprle vodky a jdeme na kutě.

25.srpna 2006: Озеро Синевир (Jezero Siněvir)

trasa: – Полонина Боржава (Polonina Boržava) – Тюшка (Tjuška) – Мижгиря (Mižgirja) – Озеро Синевир (Jezero Siněvir)

Přes noc se vyjasnilo a probouzíme se celí od rosy, ale jen co se podíváme jak vychází slunce a pod námi je rozlité mléko nálada je hned super. A to ještě ani nevíme, co nás všecko dneska čeká – na zážitky úplně našlapaný den!

Kolem 11 hodiny se rozhodujeme sejít z poloniny ať se pokusíme dopravit se k jezeru Siněvir. Namísto do dědiny Lozjanskij se nám daří sejít do Tjůšky. Tam jsme udivení počtem satelitů a i tím, kde se všude dá přidělat, čím horší barák, tím víc satelitů. Procházíme kolem náklaďáku Kamaz a nezahálíme a snažíme domluvit odvoz do Siněviru. Tetka nás odkáže k magazinu, že tam poblíž je někdo s mikrobusem.

V obchodě nějak chybí prodavačka a nikdo kolem neví o žádném odvozu. Obcházíme baráky a vyzvídáme, jak se dostat aspoň na hlavní cestu směřující k okresnímu městu Mižgirja. Zklamaní jdeme k obchodu a k našemu překvapení přijíždí zmíněný mikrobus. Nemeškáme a domlouváme odvoz.

Jízda mikrobusem nám ukazuje názorně jak se jezdí na Ukrajině! Jestli se jezdí vpravo nebo vlevo není důležité, hlavní je se vyhnout dírám, popř. vybrat tu nejmenší a nezapomenout v ní kolo. Když je dír míň tak se to vytáhne až na 90 km/h. Díry nejsou hlavní problém, důležitý um řidiče je, aby se úspěšně vyhýbal všudypřítomným krávám (zvířata) a někdy i celému stádu. Další velmi důležitou auta je mít výrazný klakson – řidiči nezpomalujou, ale vydatně a vytrvale troubí. Přestože je jízda podobná tomu, jak když hrbatý padá ze schodů a brzdí rohlíkem, Alíkovi se úspěšně daří usnout Během jízdy zjišťujeme od řidiče, že je starostou Tjůšky a jakmile skončí na úřadě, stává se miniautobusákem. Nakonec nás veze ještě 15 km k jezeru a jako třešničku na dortu nám a sobě taky kupuje pivo. Kopne ho do sebe, rozloučí se a jede domů.

My nemeškáme, procházíme turbázou (branou), kde se platí za vstup jednu Hřivnu. U jezera vidíme cedule s zákazem stanování, rozdělávání ohně a sekání dřeva. O koupání ani Ň. Hnedka nás zaujala zátočina v trochu odlehlejší části jezera a hned potom ostrůvek uprostřed, na kterém byla i ukrajinská vlajka a jezdilo se tam na voru. Před vstupem do vody nám přišlo škoda si močit trenky a slipy, tak to řešíme Adamem. Voda byla studenější, ale třech dnech příjemná. Jak jsme byli všichni ve vodě, tak jsme se vydali navštívit ostrov uprostřed jezera. Na ostrově jsme si připadali opravdu jak banda Adamů, když tráva zaujala funkci trenek. Jareček se vydal plavat zpátky ke břehu nás vyfotit, když kde se vzali tu se vzali na břehu u našich věcí se vynořili dva vojáci a začali na Jarečka cosik řvát. Jak zmerčili šest dalších plavců na ostrově začali soptit ještě víc. V tom okamžiku nás napadlo, že koupání asi nebyl zrovna nejlepší nápad a neochotně jsme se vydali na plaveckou cestu zpátky. Jak pořád vyřvávali, Francek se neudržel a pronesl pro něho typickou hlášku „To jsou ale ČURÁCI.“ Načež Ukrajinec, znalý z pracovního pobytu v ČR, se rozčertil ještě víc, začal počítat hlavy a vypisovat bločky. Všecko toto se stalo centem zájmu všech lidí okolo jezera, kteří se nahrnuli všude okolo jezera a celí zvědaví čekali co se bude dít. A taky, že se dělo. Jakmile „bílé velryby“ v podobě našich bílých prdelí uvízly na mělčině a vynořili jsme se, jak nás mamky na svět přivedly spustil se potlesk, pískot a všeobecné nadšení všech čumilů okolo. Vojáci byli vyjevení a prý jestli jsme Slováci, hned jak se dozvěděl, že jsme Češi spustil: „Vy jebli Češi! To já udělat u vás deportacija… být tu šéf, já letím… ještě nahatí, vy fakt jeblí. Jít tu kolem nějaká stará babička ji trefí infarkt. To bude pokuta…“ vysvětlování, že jsme o zákazu koupání nevěděli, nebo že to nebylo nikde napsané se míjelo účinkem. Představa vypláznou 100 a víc hřiven se nám vůbec nelíbila. K našemu překvapení ukrajinský voják pokračoval „Máte štěstí, že tu není šéf! Normálně to je za 50 hřiven, ale stačí, když nám dáte 20 hřiven!!!“ Naši reakcí byl výbuch smíchu a hnedka se tahala flaška a nabízí se vojákům na košt. Ti že nemůžou pít ve službě a odebírají se za strom Jak se lidé okolo začínají rozcházet, tak za námi přišli dva Poláci a ptali se, kolik jsme platili pokutu. My že 50/osobu. Ochotně vytahují z peněženky 100 hřiven a jdou se koupat.

Po cestě zpátky k turbáze na nás všichni kývají a zdraví nás. U turbázy navštěvujeme celí vyhládlí Kolibu a dáváme si Bošč a Šašliky (6 až 8 týdnu staré telecí udělané na ohni) a zapíjíme to Ľvivským pivem. Po cestě zpátky si Mira zasurfuje po cestě na svých slunečních brýlích. Na noc se ukládáme pod širákem (aj Jareček) poblíž jiné Koliby a magazinu kombinovaného z hospodou.

26.srpna 2006: Дружба у озера Синевир (Družba u jezera Siněvir)

trasa: kotvení u Koliby poblíž Озерa Синевир (Jezerа Siněvir)

V noci se jasné nebe zatáhlo a začíná pršet. Staví se jeden stan do něhož se bere Jareček a Mirďa Ostatní se vydávají k pro někoho známého altánku, někteří se jen nechají vést, aniž by věděli kde.

Ráno se probouzíme v altánku poblíž něčeho mezi obchodem a hospodou a vedle Koliby. Paní, které patří altánek, se na nás ráno usmívá a ptá se, jak jsme se vyspali – do růžova, pak nás prosí, jestli bychom mohli v 10h odejít, že ji tam mají dojet nějací Češi autobusem.

Ráno pořád prší a tak se vydáváme ohřát k ohni a uvařit čaj. U ohně potkáváme Ukrajince (Michalyče), který se s námi dává do řeči a ptá se odkud jsme atd. Jak zjistil, že jsme Češi a je nás sedm ogarů, hned zbystřil. Říkal, že jsou tu takovým větším minibusem a mají tu tak 10 holčin, ať se jdeme seznámit. Říkáme si co by ne, aspoň bude sranda. Při seznamování se i probírá kdo co dělá, nejvíc je zaujal Jareček co by „jurista“ a jak jsme Franckovi vymysleli profesi „brače – chirurg“, hned se některým dívčinám očička rozzářila a obdivně sledují Fanuša, který neví co, proč a jak.

27.srpna 2006: Колочава (Koločava)

trasa: Озеро Синевир (Jezero Siněvir) – Колочава (Koločava) – Буштино (Buštino) – Солотвино (Solotvinа)

Při ranním čaji jsou už naši ukrajinští přátelé sbalení a vydávají se na cestu a tak jim vehementně máváme vším, čím to jde. To ještě ale nevíme, že máváme i našim všem lžičkám, na které jsme ve večerním shonu zapomněli a na zbytek pobytu byla zachráněna pro 7 hladových krků jen jedna od Miry.
Po snídani se vydáváme opět k jezeru s nadějí, že seženeme nějaký odvoz do města Siněvir, nebo ještě lépe až do cíle našeho dne – Koločavy. Minibusů, maršrůtek a podobných strojů, které by nás mohly dopravit, projíždí spousta, ale ochota se blíží k bodu mrazu. Všichni jsou z nějaké cestovky a odvést nás odmítají, nebo to mají od vedení přímo zakázané. Obracíme se proto na vojáky, kteří vybírají vstup u turbázy. Prý v dědině pod náma je nějaký klasik, co maršrůtku má a že ten by nás snad mohl odvést. Problém nastal v tom, jak se spojit s řidičem. Signál nikde a telefon jen na karty. Tak nezbylo než přistoupit na nejstarší způsob – posla! Tím se stal starý dědeček na kole Ukrajina, oděn do roztrhaného saka a s cigaretou v puse. My jsme jen čuměli a říkali si, jestli se ještě dneska vrátí a kolik lokálů stihne po cestě navštívit. Po hodině maršrůtky pořád nikde, dědečka jakbysmet. Znovu jsme navštívili vojáky. “Jo, už posíláme druhého posla!” kterým byl borec na motorce. Po dalším nekonečném čekání jsme se rozhodli vydat se do dědiny sami. Cestou potkáváme [iks] krav, krav co si hrály na schovku v lese, minibusy a i dědečka posla bez ničeho, na čem bychom mohli dojet. Při průchodu snad třetí dědiny, kolem nás v protisměru projíždí minibus – neváháme a vrháme se pod kola. Odvoz se splašil.
V Koločavě se zastavujeme do “Četnické hospody” na místní speciality a informujeme se na muzeum a kudy na hřbitov. Muzeum nalézáme celkem bez problému, dovnitř se dostáváme i s celým autobusem Čechů. Dovídáme se něco z o Nikolovi, Olbrachtovi a především o jeho vztahu ke Koločavě a Podkarpatské Rusi. Pak se už „sami“ vydáváme na místní hřbitov podívat se na hrob Nikoly a Eržiky.

Po překonání bahnití stezky (prozíravě jsme se vydali na hřbitov ne po cestě, ale jen po úzkém chodníčku) se vynořujeme pod hřbitovním plotem. Nechce se nám nekonečně dlouhý hřbitovní plot obcházet, tak při pocitech plných studu přelézáme pletivový plot. Abych popsal jak hřbitov vypadal – obrovská louka plná nerovností a borůvčí, podařilo se nám neminout i kozí bobky a uviděli jsme i lišku Bystroušku, jak si to nerušeně trajdá napříč hřbitovem. Po hrobech Nikoly a Eržiky ani vidu ani slechu. Co nám nás však pobavilo, bylo jaké používají zákryty pro svíčky – vyhnitý kýbel obrácený chybějícím dnem nahoru. Procházíme hřbitovem, až zaslechneme hlasy. Byl to zájezd z muzea. Průvodce znaleckým okem sledoval plot a při nejnižším místě rozhodne za výpravu k zdolání plotu. Všem včetně nám klesá brada dolů! Načež průvodce, že když se nám to nelíbí, tak že si můžeme vysadit bránu. Na otázku, jak tady chodí místní, nám bylo odpovědí, že i ty staré babičky jsou čiperky a že si vždy nějak poradí. Po nejvyšlapanějším chodníku nalézáme hrob Eržiky a pak úplně v rohu hřbitova spolu s kozlem hrob rebela Nikoly.

Opouštíme hřbitov i kozla s výpravou a sháníme odvoz směrem k Ráchivu. První maršrůtkář nás tvrdě odmítá, že je neděla a že dnes nerabotáje, neslyší ani na деньги (peníze). Na „oplatu“ nám nabízí nocleh za 15 hřiven (naproti v Četnické hospodě to mají za 10 hřiven). Proto hledáme dál. U školy stojí pravý ruský stroj – Камаз ze kterého řidič lidem vykládá žito. Protože pořád ne a ne najít přibližovací prostředek směr Ráchiv, nemeškáme a ptáme se i řidiče kudy jede a jestli by nás nepřibral. Pro jistotu jsem se zmínili, že i zaplatíme. K našemu překvapení má řidič namířeno našim směrem a při zjištění naší ceny 20 Hřiven se dává do smíchu – autobus stojí míň. Přesto nám svezení vymlouvá, že budeme špinaví až na kost. Bereme ho jako zálohu a hledáme dál. K našemu překvapení projíždí kolem náš starý známý, který nás vezl od jezera. Po přemlouvání se s námi vydává do Buštiny. Ono se šoférovi moc nechtělo, ale viděl v nás hold peníze.

V Buštině hledáme vlakové nádraží a zjišťujeme, že se dá jet ještě o půlnoci vlakem do Solotviny, kde končí koleje. Po polospánku na nádraží a cestě vlakem do neznáma se najednou vlak zastaví, zhasnou se v něm světla a konec. Usuzujeme, že jsme na místě a tak hledáme místo na spaní.

28.srpna 2006: Дисковечер (Diskoteka)

trasa: Солотвино (Solotvinа) – Рахив (Rachiv) – Яасиня (Jasinja) – Лазещина (Lazeščina)

Po ranním probuzení na místním rezervním hřišti se vydáváme hledat autobusové nádraží. Ptáme se kluků, kteří si hrají na našem nocležišti. Jareček se pojišťuje a za diško – jednu hřivnu se necháváme dovést k autobusu. K našemu překvapení není nikde žádná zastávka, cedule ani jízdní řád. Cestující musí vytušit, kde by tak mohl autobus zastavit a mít asi zastávku. Tak se tam postav a čeká… Až začne přibývat lidí, tak je to nejlepší signál k tomu, že stojíte dobře, a že by mohl autobus jet.

Doba čekání se vyšplhala asi na 3 a půl hodiny. Pak se objevil autobus. Ten k naší radosti jel až do Rachivu – místu našemu dnešní cesty. Cestou lidí přibývalo a vyvrcholilo to, když jsme přijížděli do Rachivu na místní autobusové nádraží, které je poseto bezednými kalužemi, kde se schová celá náprava žigulu jakoby nic. Po občerstvovací pauze všech cestujících se vydáváme dál na cestu. Po hodině cesty začínáme tušit blížící se Jasinje, a proto se neustále ptáme lidí v autobuse kdy že už to bude.

Po vystoupení a rozkoukání se v Jasinje se shledáváme s Ivou – naši známou z Volovce, která úspěšně našla svoje známe z Jablunkovská (jejich banda čítala 8 hlav). Po zjištění, že se chystají taky vystoupit na Hoferku se k nim přidáváme. Po nakoupení zásob jak pevných, tak tekutých se vydáváme na nejvýchodnější rychlíkovou stanici Československa a vlakem jedem do Lazeščiny, odkud chceme další den vystoupat na Hoverlu. Po příjezdu nás zve místní stařík k němu domů, že nám dá ochutnat sýra, a že u něho můžeme i přespat. Jak to ale zmerčila místní podnikavá občanka, hned se k nám přichomýtla. Dala se do přemlouvání: „Ten dědek je blázen, celá vesnice to tvrdí, můžete u nás přespat za 5 Hřiven a to v baráku! Navíc vám můžu zařídit pro dnešek i otevření místní diskotéky“ Než jsme se stihli rozkoukat, tak se stařík urazil a už ho nebylo. Děda nás lákal asi víc… i když ta diskotéka byla taky pořádné lákadlo a pokušení. A tak se nás 15 vydalo podívat se, kde že to dneska složíme hlavu. Barák starší nevětraný v pochroumaném stavu, ale nikdo žádný pěti hvězdičkový hotel nečekal. Narychlo jsme se vybalili, ochutnali nakoupené věci a hurá vlnit se na ukrajinské hity.

Nejprve jsme se usadili u baru, kde k našemu překvapení neobsluhovaly žádné mladé, odhalené dívčiny, ale postarší dámy oděné do fialové zástěry s bílými puntíky. Co nás ale nepochyb těšilo bylo pivo i výborná vodka za 7 Kč kus Samo tamo jsem se povlnili v hudbě, která se minimálně lišila od našich diskoték. Snad jen s výjimkou, že nehráli Helenku, božského Káju ani nikoho jim podobné. Tanec jsem prokládali čím dál víc degustací všeho co bylo k mání. Začalo to pivem, vodkou, pokračovalo krymským vínem a končilo šampaňským Советское Игристое, které přišlo na 10 Hřiven. To už některé opouštěla paměť a tak jsem se vydali na strasti plnou cestu k „domovu“ pro tuto noc. Naše banda se skoro celá vydala spát na ukrajinské seníky, kde se spalo vskutku královsky.

29.srpna 2006: Говерла (Hoverla)

trasa: Лазещина (Lazeščina) – Говерла (Hoverla – 2061 m n. m.) – у Петроса (u hory Petros)

Ráno registruji pohyb kolem seníku a z obav o svoje vnitřnosti raději vykouknu, aby nedostal vidlemi přímý zásah. Jenže sotvaže jsem jenom okem vykouknul zmerčila mě majitelka seníku a hned začala volat: „Éto moje seno“ a že na nás zavolá milicii. Říkali jsme si, že o nic nejde do okamžiku, kdy mě vzala přes nohy, které trochu trčely ven, hrablemi.

V noclehárně ještě měli všichni hlubokou půlnoc a pořádně je probral až klučina od majitelky, který se začal čertit, jaktože ještě spíme, když jsme měli v 9 hodin vypadnout. A ještě se zmínil o naštvané sousedce, nabídli jsme se, že se zajdeme omluvit a tak jsem šli. U sousedky jsem zjistili, že ji nešlo o to, že jsem na seníku spali, ale že někdo udělal hromádku vedle seníku.

Narychlo sbalená výprava posnídala raději na vlakovém nádraží a vydali jsme se shánět odvoz směrem k Hoverle. Po několika nabídkách jsme sehnali auto Uaz (připomínající všemi známou 1203) s náhonem na všechny čtyři. Svoz jsme sháněli, protože to bylo rychlejší a donesly se k nám zvěsti, že na cestě kterou se jede je nad kolena bahna. Jak auto dojelo k nádraží, kde jsme všichni čekali nastala hra zvaná TETRIS – jak nás tam všech 15 + řidič a bagáž dostat do auta. Vše se povedlo a vyjeli jsem. Klasická kvalita cest, u turbázy (vstupní brána) jsem museli nahlásit kolik nás je, na jak dlouho plánujeme výšlap a zaplatit cca 12 hříven na hlavu. Od turbázy jezdili nahoru pasákem a tak už jsme začali tušit pořádnou rally se vším všudy a taky že jo! Auto se naklánělo, místy jelo po dvou kolech, tu a tam na někoho vevnitř stříkla voda nebo blato. Několikrát jsme se viděli převrácení a [ikskrát] zapadlí. Řidič však byl zkušený a řešil vše s ledovým klidem.

Po terénní jízdě následovalo rozdělení výprav a samostatný výstup přerušovaný přestávkami a hledáním vody na pití. Nikomu se nechtělo tahat vodu na celý den už od spodu. Cestu nahoru nebyl problém najít, buď stačilo sledovat turistické značení (obdobné tomu našemu, ale řidší a daleko větší značky), anebo ještě jednodušeji podle odpadků

Jak jsme opustili les a dostali jsme se do pásma klečí naskytly se nám dva nezapomenutelné pohledy: na Hoverlu v plné její kráse, ale kazenou mlhou a na podle nás nejvýše se pasoucí krávy (cca 1700 mnm). Těsně pod závěrečným stoupáním nás spolkla mlha a za chvíli na to začalo mrholit a pak i pršet. Vytahovaly se doposud nepoužité pláštěnky. Před finálním stoupáním měla Hoverla tvar zubu, kde se muselo jít i z kopce. Mlha jak kolem pařezové chaloupky nás tak doblbla, že jsem nevěděli kudy jít a připadali jsme si jak na konci světa. Sráz a kolem jen mlha. V dešti byl finální výstup opravdovou lahůdkou a každý se už těšil na vrcholovou vodku. Po zkonzumování vodky bez výhledu jsme se dali na sestup a těšili se, až vyjdeme z mraku… k našemu překvapení se mrak konal pořád. Dezorientování jsme museli nakouknout do mapy a tak jsme se vydali ke srubu co se vynořoval v dálce v mlze.

Ze srubu jsme slyšeli české hlasy a setkali jsme se s druhým týmem expedice Hoverla. Srub byl poněkud těsnější a tak jsem co nejrychleji studovali kudy tudy. Naštěstí jsme se v mapě dočetli, že cca 4 km od tud je další srub. Po cestě v bahně a dešti se Jareček staral o zábavu. Obutý do ‘Prestigek‘ s podrážkou, jak dělanou na tamější terén, se v jednom kuse válel na zemi. Nebylo kaluže, kterou by nevynechal… než jsme našli srub, byl jak čuník. Srub byl aspoň 4x větší než předchozí, měl dvě patra a dokonce i krb. Vydali jsme na sháňku co nejmíň mokrého dřeva, vody a hurá topit a večeřet. K rozhoření jsme využili služby VARu. Než se dřevo rozhořelo, tak jsme se festovně vyudili, ale teplo je teplo

Sušilo se vše a všude. Některé boty vyschly až moc – při pohledu na podrážky bylo některým do breku, jiných do upřímně škodolibého smíchu. Na spaní byla místo pohádky zbytky tekutých zásob prolínané velbloudem Camelem a hurá na kutě.

30.srpna 2006:

trasa: у Петроса (u hory Petros) – Говерла (Hoverla) – Луги (Lugy) – Рахив (Rachiv) – Солотвино (Solotvinа)

Ráno začalo zvesela, když Jareček šel vykonat hygienu, nedalo mu to a potrénoval včerejší padání, kdy uklouzl hned na prvním ze tří schodů. Po úklidu chaty a snídani jsme se vydali na sestup do dědiny Hoverla. Cestou se nedělo nic až tak zajímavého s výjimkou tipu, kdy Jareček bude zase na zemi, ale zklamal a zemi vleže už nenavštívil. Jakub neunikl nástrahám všude přítomného bahna a zapadl až do půlky lýtek.

Po příchodu do Hoverly začala stará známá písnička, kdy jsme sháněli odvoz do Rachivu. Po několik odmítlých nabídkách se nám podařilo sehnat klučinu, který nás odvezl nadvakrát. Během cesty se dáváme do řeči a zjišťujeme, jak to tady chodí s řidičáky. Máte dvě možnosti, buď si zaplatíte standardní taxu 6000 hřiven, nebo 10000 a máte hned po zaplacení řidičák bez zkoušek na všechno krom tanku, vlaku a letadla. První rundou jeli Jakub, Petr, Tomáš a Jareček. Jak na nás v Rachivu čekali, zašli na oběd, kde potkali naposledy naše známé z Hoverly. K našemu pobavení vyprávěli, jak přečkali noc. Prý jak pořád pršelo, začalo jim do srubu téct a tak museli ještě stavit stany uvnitř srubu.

Po vzájemném shledání jsem se začali shánět po spoji, kterým bysme se dostali do Solotviny, kde jsme ještě chtěli navštívit solná jezera. Za odvoz nám posloužila Maršrutka. Iniciativní řidič, co se dověděl, že jedem k solným jezerům, se nás snažil dohodit známému na ubytování a po zastavení nás čekala dodávka, která si nás odvezla až „domů“. Ubytování slušně odmítáme a hledáme jezera a nocleh. Vydáváme se k polorozbité továrně. K našemu překvapené zjišťujeme, že je v provozu a je to vstupní brána do solných dolů. Domlouváme si exkurzi na další den.

Jako nocleh si nám pro dnešní den slouží přístřešek v opuštěném kempu. Usínáme a začíná pršet.

31.srpna 2006: Соляное озеро ()

trasa: Солотвино (Solotvinа) – Хуст (Chust) – Мукачеве (Mukačevo) – Ужгород (Užhorod)

Ráno pořád poprchává, koupel v jezeře (kde je víc soli než v Mrtvém moři) jsem nechali na další návštěvu Ukrajiny. Exkurze do solných dolů se odsouvá, skrz návštěvu ukrajinského ministra. Vydáváme se proto na obhlídku Solotviny a zkoumání, kdy nám jede vlak. Lístek se nám skrz výpadek elektřiny nedaří koupit, ale zjištění, že cca 150km pojedeme přes 10 hodin nám moc elánu nepřidá.

Při debatě s našim průvodcem zjišťujeme, že ministr dostal svoje kapesné, aby zavření dolu posunuli o další tři měsíce. Platíme 25 hřiven, fasujeme helmy, nasedáme do výtahu, co vypadá na poslední jízdu do pekla a hurá 300 m pod zem. V solném království, kde se léčí kožní a dýchací problémy, je konstantní teplota 21°C a téměř nulová vlhkost. Po odborném výkladu od bývalého ředitele šachty se kupodivu dostáváme i na zemský povrch.

V městě utrácíme poslední peníze na prezenty domů. To ještě ale nevím, že se dnes málem nedostaneme domů. Platil cca následující ceník: vodka od 45 Kč, cigarety nejlevnější 20 ks bez filtru za 3,60 Kč, Camelky za 13 Kč.

Nákupy se trochu protáhly a tak, když dorážíme na nádraží, vlak už tam stojí. Rychle si chceme koupit lístky, ale paní za kasou na nás vybafne, že nám lístky prodat nemůže, že ji „kompjutěr“ hlásí, že je vlak ve stanici a lístky z něho nedostane, kdyby se na hlavu postavila. Utíkáme k vlaku. Průvodčí (námi nazvana Dorota) na nás vybafne – „Listky!“ Snažím se ji vysvětlit, že nešla elektrika, a že teď nám lístek u pokladny taky nemůže vydat. Vše ale bez úspěchu, „Musíte počkat na další vlak.“, nám bylo odpovědí. Snažili jsme se ji přemluvit, druhá část týmu šla do druhého vagónu, ale stejná odpověď. Ochotou doslova překypovaly. Proto jsme šli za paní od kasy. Spustil se dost ostrý dialog přes celé nádraží v peprné ukrajinštině. Nezaháleli jsme a vydali se ještě do dalšího vagónu. Mladý klučina si nechal vysvětlit v čem je problém, a že se musí zeptat vedoucího vlaku, který spí. Na nic jsme nečekali a vlezli do vlaku. Vedoucí vlaku měl očividnou radost z toho, že ho někdo vzbudil, ale lístky nám vypsal. Jako velká ironie osudu bylo, že jsme měli místo ve vagóně, z kterého nás vyhodili hned napoprvé a jako třešnička na dortu pak bylo, že ta Dorota se jako mávnutím kouzelného proutku úplně změnila, najednou dáte si pivo, něco na jídlo, stačí říct.

Po cestě krom věčného stání a pomalé jízdy plus paní s bramborovými pirožky nebylo nic zajimavého.

1.září 2006:

trasa: Ужгород (Užhorod) – Michlovce – Košice – Čadca – Makov – Bečvy

Něco po jedné v noci dojíždíme na nádraží v Užhorodě. Dělíme se na dvě skupiny a vydáváme se na prohlídku nočního města. Bohužel začíná pršet, tak prohlídka padá. Do pěti hodin ráno se převalujeme na lavičkách a sem tam podřimujeme.

Kupování lístků je na Ukrajině opravdovým zážitkem. Paní mi lístky na autobus nechce prodat. Nechápu proč, načež mi nějaký pán vysvětluje, že ještě nevědí, jestli bus vůbec vyjede z Mukačeva. Máme štěstí, autobus vyjel! Vydal jízdenku je opravdu těžký úkol, vypisovala se dobrou půlhodinu a byla složitější než letenka.

Autobus přijíždí a my nastupujeme. Jede nás 9 + řidič. Osm Čechů a jeden Ukrajinec. Na celnici nastávají velké kontroly. Předem nám hlásí, že můžeme mít dvě krabičky cigaret a jeden litr alkoholu na hlavu. Celkem nás tato informace opaří. Celníci Posbírali pasy, zkontrolovali, vrátili, ujeli jsme 10 metrů, vybírají se pasy podruhé, bereme sebou krosny a jdeme na kontrolu zavazadel. Nervozita stoupá. Najednou z někoho vypadne informace „Mám karton cigaret. Já mám dva.“ Celník zachová klid, podívá se na každého, ukazuje po nás prstem a říká „Ty máš dvě krabičky, ty máš dvě krabičky, ty máš dvě krabičky…“ a tak po všech dokola. Nechápavě čumíme. Proto opakuje informaci ještě jednou „Ty máš dvě krabičky, ty máš dvě krabičky, ty máš dvě krabičky…“ Po hmatu projíždí krosny zvenku, flašky se daří utajit. Jen Jarečkova kapsa na krosně budí podezřelý dojem. „Ukaž co tam máš!“ říká celník. Jareček se ostýchal ukázat špinavé ponožky a trenky ale vše dobře dopadlo. Vjíždíme na Slovensko.

Za dopravní prostředek si volíme opět vlak. Cílová stanice Makov. Cestou si dáváme pauzu na prohlídku Košic. Cestou se nám naskýtá překrásný pohled na zasněžené Tatry, kde na vrcholcích je až 30 cm sněhu. Přestupujeme v Púchově, kde si František nedovolí udělat poslední rebelii! Dovolí si kouřit na nádraží a odměnou je mu pokuta 100 Sk. V osobáčku do Makova, kde se sedí trochu netěsněji, než e „Écéčku“ se na nás okolní cestující dívají s pohrdáním a nepěkným výrazem. Až cestou v autě zjišťujeme proč – zkrátka jsme smrděli jak prasata! To nám už ale vůbec nevadilo, byli jsme DOMA!!!